Mé cestování…

O dobrodružství během cesty do Čadu jsem vás již informoval. Nyní chci napsat něco o cestách tady v Čadu. Totiž není cestování jako cestování…

Jednoho dne jsem se rozhodl navštívit naše CEB, doslechl jsem se totiž, že nefungují tak, jak by měly. CEB - omlouvám se za komunistické přirovnání, ale na jiné jsem nepřišel – je základní buňka strany (v tomto případě farnosti), místo, kde se schází jednou týdně malá skupinka asi 50 křesťanů k modlitbám, pod vedením katechisty. Takové setkání trvá obvykle 1 - 2 hodiny a pokud je dobře nasměrováno, může být pro farníky pořádnou „injekcí“ (do takových skupinek je rozdělena celá farnost). Je to podle mého názoru krásná myšlenka, ale jak to s představami bývá, ne vždy jsou ve skutečnosti realizovány. No, vyrazil jsem...

Protože Kuba, můj kolega kněz, jel autem na celý týden na nějaké setkání do Lai (sídlo naší diecéze), vzal jsem si kolo našeho katechisty a vyrazil na cestu (dlouhou asi kilometr). Kolo nebo spíš něco, co kdysi kolem bývalo, vypadalo jako to, na čem jsme jako děti sjížděly z kopce a přitom riskovaly svůj život. Prouchané řízení, rozbité pedály, sešívané pláště kol, u kterých chybí minimálně 20 % drátů, řetěz namontovaný z motoru se trhá jako nekvalitní provázek, sedlo připomíná starou pohovku s roztrhaným potahem, chybí zvonek, světlo a očividně i brzda. Brzdí se nohama. Tady je to normální (při  řízení auta se musí dávat velký pozor na cyklisty, především na ty, co vyjíždí z brusu – auto má brzdy, cyklista často jen holé nohy ...).

Lidé nevycházeli z údivu, když mě na tom kole viděli. Ten pohled jim přinesl plno legrace. I já jsem byl ale překvapený, že to vůbec jde. Tady ale 90 % kol vypadá takhle. K tomu plní další nejrůznější funkce: vozík na lidi (na nosiči, to je myslím nejdůležitější část kola), na pytle obilí, prasata, kozy, ovce (svázané do velkého koše), běžně se vozí bedny s pivem (2 až 3), lavičky a na řidítkách hlavou dolů kuřata... Někteří lidé mají prostě na kole celý obchod „smíšeného zboží“. V našich očích je to nouzové řešení, u nich je to reálná skutečnost. Dokud kolo jede, stále se používá. Až když se rozpadne úplně, začínají starosti, co si počít dál...  Tady, ne-li všechno, pak alespoň skoro všechno, funguje tímto způsobem. A vůbec se nedá říct, že hůř.  Právě naopak, v každém případě, prostě ... Kolo je skutečným uměleckým dílem. Kolik je v něm tvořivosti a kolik zaangažovaných lidí...

No, povím vám, že to pro mě nebylo malé dobrodružství cestovat na takovém stroji. Při této cestě jsem navštívil 3 CEB. Bohužel, podle předpokladů, tam nebyl nikdo, kdo by se modlil. A jak je vidět, situace zde není růžová. I tady má církev své problémy. Lidé se vymlouvali se na sklizeň. Ve skutečnosti je opravdu čas sklizně, ale jak se říká: když se chce…  a to je setkání jednou týdně večer. Všude jde o to ten samý problém -horlivost, oddanost a nakonec i o lásku. Samozřejmě si nemyslím, že by to byl úplný konec. Zde není možné nikoho nepotkat. I já jsem se tu setkal s mnoha lidmi. Popovídat, a nebo ještě lépe diskutovat, na to má čas každý (ale s Bohem jde přece také diskutovat, no ne...?). V jednom z CEB mě dokonce ještě pohostili, a tak jsem si říkal a nakonec se i modlil - je zde spousta malých dětí a starých lidí, kteří nechodí do pole, a oni jsou vždy ochotni k jakékoli činnosti. Jen je třeba je zmobilizovat... problém je v tom, že takových CEB může být v naší farnosti kolem 180 až 200 … No, ale máme tu takové katechisty, které je třeba učit, formovat, mobilizovat (tady má katechista jen výjimečně nějaký absolvovaný kurz. Jsou to obyčejní lidé, kteří často neumí ani psát, kteří umí jen trochu francouzsky nebo ani to ne).

Příště napíšu o kněžském svěcení v naší diecézi a o cestě na ně ... U nás se stále něco děje. Lidé pracují na sklizni. Tento rok, vzhledem k opožděným dešťům, se neurodilo mnoho prosa, ale není to nejhorší. Máme arašídy, rýži, sezamová semínka. Poprvé se nám letos urodily banány a papája. Už jsou téměř zralé. Trochu nás tu teď trápí nemoci. Nejdřív byl nemocný Kuba, pak já a teď znovu Kuba. A práce přibývá a přibývá... Ale díky Bohu, pokoj a radost nám nechybí (jedině tak čas od času, ale to je normální), a co víc – cítím se tu stále víc jako doma.

Žádám vás o modlitby. Moc je potřebuji.  Ujišťuji vás také, že se za vás modlím z Čadu. Tradičně, každý den posílám požehnání do všech světových stran. Pište, posílejte SMS, e-maily (ale bez velkých příloh – max. 100 kB). Moc to potěší a pomáhá v modlitbě.
 

Držte se nebe! + Jarek

Kontakt

P. Petr Hovorka Náměstí 1
Křemže
38203
731 604 443 peta.hovorka@seznam.cz