Ahojky do Čech!
Tak už jsem konečně po 4 týdenním pobytu v Kamerunu dorazil zpět do Čadu. Byla to pro mne příležitost zase poznat další kousíček světa a navštívit moje krajany - misionáře Poláky a Polky pracující v Kamerunu (a je jich tam celkem přes 120!).
Doporučuji kouknout se nejdříve na mapu světa. Mají tam moře, hory vysoké přes 4000 m, prales… Země je trošku větší než Polsko a bydlí tam kolem 19 miliónů lidí různých kmenů a náboženství (poslední dobou je tam, jako všude, pořád více Číňanů…). Mluví se hlavně francouzsky a v severozápadní části u moře anglicky. Samozřejmě ale spousta prostých lidí mluví svou řečí (je třeba ale říci, že snáze se člověk dorozumí francouzsky v Kamerunu než v Čadu – lépe fungují školy). Bohatství mají také hodně - dřevo (viděl jsem stromy, které se sotva vešly na náklaďák - jo, to je také problém; tady se jen málo kdo ohlíží na nějakou ekologii - hlavně, že jsou peníze...) diamanty, zlato, nafta, ryby a ovoce (celé obrovské svazky banánů různých druhů, ananasů, papáji, manga, avokáda, kávy, kakaa, kokosů, pomerančů a kdoví čeho ještě, co nám ani není známo, co je).
Mají také železnici! Jednu trať stavěnou převážně ještě Němci před 1. světovou válkou (Kamerun byl jejich kolonií, ale po válce jej převzali Francouzi a Angličané – já si dovolím říci „bohužel”, no ale historie je historie). Železnice je dlouhá kolem 1200 km, z toho je ale 650 km v docela dobrém stavu, 300 km ve špatném a zbytek zarostl křovím už kdo ví kdy. Měl jsem tu čest vlakem cestovat… začíná to bojem o jízdenku - zvláště teď během prázdnin je to boj docela tvrdý. Jezdí jen jeden vlak denně. V něm jsou vagóny 2. třídy, které se cizincům kvůli zlodějům vůbec nedoporučují, 1. třída se spoustou policajtů, členů ochranky, vojáku atd. (asi třetinu cestujících tedy tvoří tato ochranka) a lůžkové vagóny pro 2 až 4 osoby - tam už se ale nikdo cizí nevejde. Jízdenka stojí 12, 25 eur nebo 40 eur - pokud se kupuje přímo na nádraží. S jízdenkami jsou tedy problémy, zvláště s lůžky (pokud se jede bez větších problémů, cesta trvá 14 hodin!). Rezervace se musí uskutečnit 4 dni předem a koupě den předem - a není výjimky! Můžete si koupit jízdenku s lůžkem i hodinu před odjezdem, ale na „černo” za „pouhých“ 80 - 100 eur… běloši a bohatí černoši (není jich málo, nemyslete si) využívají příležitosti a korupce kvete… já jsem jel 1. třídou a docela to šlo.
Vyrazili jsme v 18.20 a na místě jsme byli v 8.30 (zpátky to bylo horší: start byl ve 22.50 a do cíle jsme dorazili ve 14.30; stejně si ale nemůžeme stěžovat, protože někdy třeba bláto zasype koleje a jede to 2 dni…). Vagón byl plný - já jediný jsem byl bílý. Žádný klid. Všichni si povídali a vůbec ne potichu (oni asi opravdu neumí mluvit potichu, fakt). Dvě maminky s miminky, které seděly vedle mě, si povídaly celou noc s asi 20 minutovou přestávkou. Kolem půlnoci za mnou přišly 2 děti (1,5 a 5 let) a začaly si se mnou hrát. Menší ještě vůbec nemluvilo a to starší jen nějakou úplně cizí řečí. Rodiče využily příležitosti a trošku si pospali. Děti si hrály s mými vousy, pak mi něco vyprávěly a pak zas já jim (v polštině), potom jsem jim kreslil a ony vyprávěly a vyprávěly... Po vlaku stále někdo chodil sem a tam a po ránu začaly reklamy - nějaké léky, co léčí všechno nebo kartáček, co sám čistí zuby... Zpátky to bylo o trošku klidnější – nejelo totiž moc dětí. Zato jsme jeli 4 běloši a 8 sester (měly v Yaounde nějakou formaci). Vagón byl také jiný a bylo v něm víc místa.
Navštívil jsem 3 největší města Kamerunu: Yaounde (hlavní město na kopcích s asi 2 miliony obyvatel), Douala (říkají: hlavní ekonomické město; u moře) a Bafoussam (ve výšce 1700 m, příjemný chládek, všude kolem hory a skoro vůbec komáři). V centrech těch měst už se ani nedá mluvit o „Africe” z našich školních představ. Jsou to opravdu velkoměsta se vším všudy (to v Čadu ještě jen tak nebude, ale já toho nelituji…) - obří budovy, krásné kostely se zvony (u nás byste jich moc nenapočítali), sídliště, obchody se vším, co jen chcete (to jsem nestačil valit oči, když jsem uviděl ty šunky, uzeniny, zmrzlinu a prosil sestru vedle, ať mě štípne), pořádné restaurace s dobrým a bezpečným jídlem, cukrárny, auta přímo bouráky, pumpy (u nás jsou jen 3 v hlavním městě), linkový autobus(!), všudypřítomné žluté taxi plně obsazené (tzn. 5 cestujících + řidič), no a hluk (s přestávkou mezi 1.00 h a 5.00 h v noci) a smrad výfukových plynů. K tomu obrovské rozdíly - bohatství a bída, krásné trávníky a smetiště kolem baráku, svatba v katedrále (s Hammerem, v bílých šatech, v obleku a s družičkami, jak s nejnovějšího žurnálu módy de Paris) a děti v roztrhaném tričku ťapající si v blátě kolem domku, který má na střeše plech jako střechu…
Pak jsem byl ale u moře. Skoro na rovníku. Kribi je úžasné místo. Teď právě tam ale není sezóna - hodně mraků, ale voda teploučká a venku není méně než 25 stupňů (pro Afričany je to zima). To víte, že jsme si i zaplavali. Klid. Jen vlny šumí. Pláž uzoučká (ráno širší, večer užší) a pak les, prales s opicemi a ptáky. Kokosové palmy, krabi na písku (bydlí v dírách a v noci si jdou zaplavat). Lidi jsou velice příjemní a hrozně rádi si povídají. Živí se lovením ryb a turismem… Každé ráno, nebo spíše uprostřed noci vyplují pirogou (vytesanou z jednoho kmene a plachtou ušitou ze starých pytlů) na moře a kolem poledne se vrací. Teď akorát moc ryb nepřivezli. Rybáři měli v lodi 4-5 kg ryb, krevet, občas i kraba a rovnou z lodi je prodávali… To jsem se najedl ryb... a krevet! Prostě „nebe na jazyku“. Někdy jsme si je připravili sami, někdy jsme poprosili domácí. S česnekovou omáčkou a banány (speciální druh na smažení) to bylo nejlepší… Jednou jsme takovou lodičkou vyrazili proti proudu řeky - to jsem se cítil jak Tarzan v pralese. Ty obří stromy, kořeny od vršku až k vodě… Byly tam i opice - kradou na polích uprostřed lesa (ale i ony občas skončí v žaludku místních lidí; při cestě jsme každou chvíli viděli na prodej opice i jiná zvířata – ujišťuji vás, že nebyly k chovu v zahradě).
Na horách to bylo také úžasný. Teď, v období dešťů jsou hory zelené! I ty přes 3000 m vysoké. No a jak už jsem psal, není tu horko a po ránu dokonce chladno - občas i kolem 10 stupňů. I když tu není sníh, stává se tu spousta nehod - auta jsou většinou v hrozném stavu a řidiči jezdí jako blázni. Měl jsem to „štěstí” jet autobusem z Bafoussam do Douala (1700 m dolů k moři). Přední sklo bylo rozbité na kousíčky, slepené jen samolepicí páskou, žádné přístroje nefungovaly až na tachometr (jeli jsme 80 – 120 km/h); pršelo; bylo to tam samá zatáčka… Věřte mi, že po takové jízdě roste víra, opravdu… Jinak jsem viděl, jak jedno vozidlo táhlo jiné v rychlosti... 100 – 120 km/h. Nevěřil jsem vlastním očím. Jen těžko jsme je předjeli…
Ještě něco málo o víře v Kamerunu. I tady je to trochu jinak než v Čadu. Řekl bych, že vyspělejší. No, ale v Kamerunu mají víru už přes 100 let, na západě přes 150 a v Čadu 70… Kostely – těžko najdete krásnější i v Polsku. V městech jsou 2 i 3 mše během neděle. V každém kostele zpívá sbor francouzsky, v místní řeči a často také anglicky a... latinsky! Varhany v kostelích! V Čadu nenajdete ani jeden takový kostel. U moře jsem byl v místním kostelíčku na mši asi ve středu. Byla to malá vesnička a rozestavěný kostel. Bylo tam tak kolem 40 lidí, kteří krásně zpívali v místní řeči s bubny a zvonky. V hodně kostelích mají adoraci. V Baffoussam třeba v úterý celý den. Pořád tam někdo byl a modlil se. V poledne byla mše sv. a kostel byl plný! Ráno se tam modlí každý den zpívané ranní chvály. A sestry mne ujišťovaly, že tato farnost není výjimkou... Mají hodně povolání (mají tam asi 6 seminářů - v Čadu je 1) kněžských i řeholních - pomalu jsou už soběstační… Jasně, že je tam také i spousta problémů. Sekty, celibát kněží, vztahy mezi bílými a černými v míšených komunitách (jo, jo, bohužel...v Evropě to není problém, ale tady...), materialismus v Církvi (v Yaounde se za svatbu platí 80 eur), čarodějnictví, kouzla (většinou jde přitom také o peníze), no ale... Tam, kde je boží dílo, tam ani ďábel nespí.
Teď už jsem zase v Čadu a jsem docela rád, že jsem tady. Všude dobře, ale doma nejlépe, že jo? Za pár dní se vrací Kuba z Polska, tak zase začneme budovat Boží království v Bologo. Teď je hodně práce na polích a je tedy velice těžké zahnat lidi k modlení… Tím více se musíme modlit my. Tak už to je. Vždyť jsme jedno tělo a co dělám já, nezůstane nikdy bez ozvěny u těch kolem mne... Po dešti tu zase vyšlo sluníčko a pořádně hřeje. Za oknem mi tu zpívá asi skřivan. V noci mají koncert žáby - také jim to jde…
Držte se nebe. Krásný zbytek prázdnin, kdekoliv byste je trávili. Ujišťuji vás o modlitbě a také o ni prosím - za nás a naše ovečky. Posílám také +.
Váš o. Jarek